Jednoho dne jsem si oblékl mlynářskou zástěru i já, čtvrtý mlynář rodu Šmajstrlů. Otec Arnošt náhle zemřel a ve mlýně po něm zůstala spousta nevyřízených zakázek. „Musíš to, Zdeňku, dokončit. Nikdo jiný těm strojům nerozumí,“ říkali mi sousedé a já se nechal přesvědčit. Měl jsem za sebou studium na pedagogickém institutu a třicet let učitelské zkušenosti v učilišti kopřivnické automobilky Tatra.
Ve staré mlýnici po svém otci jsem nakonec loupal a mlel pohanku rok a půl. Byla to dost dlouhá doba na to, abych se mohl alespoň ve vzpomínkách vrátit na počátek, až do svého dětství, a znovu v duchu pozorovat dědu Františka, jak na jaře před setím pohanky proorává pole nebo před bouřkou popohání koně zapřažené do vozu s nákladem pohankových snopů. Ve chvílích volna jsem listoval v poznámkách svého otce Arnošta. Do tlustého sešitu s černými deskami si zapisoval o pohance nejrůznější údaje. Viděl jsem, jak si postupně začínal uvědomovat, že se tato obilnina v budoucnu stane díky svým léčebným účinkům důležitou potravinou v racionální výživě. Společně se synem Vladimírem, mým starším bratrem, dokonce uspořádal v Nitře konferenci, na niž se sjeli pěstileté, šlechtitelé i zpracovatelé pohanky z celé republiky. Před plným sálem posluchačů otec Arnošt přednášel o zvláštní odrůdě pohanky nazývané pyra, která má i v horských podmínkách dobrou úrodnost, stejnou velikost zrn a výborné chuťové vlastnosti.
Atmosféře mlýna jsem po onom roce a půl podlehl a za katedru se už nevrátil. Věděl jsem, že pokud chci pokračovat v mlynářské tradici, musím zařízení mlýnice zmodernizovat. Podobně, jako to svého času udělal děda František. Na řadu přišlo bourání. Z původní stavby zůstaly jen nosné sloupy a střecha. Pak jsem nechal celý mlýn vyzdít a uvnitř obložit keramickou dlažbou. Vyměnit bylo třeba i stroje na loupání pohanky, které už připomínaly spíše muzejní exponáty. Nové zařízení mi pomáhal zkonstruovat spolužák Josef Gajdušek z Papratné. Dodnes se o stroje v mlýnici stará jako technik. Linka, kterou uvedl do provozu, zpracuje tři tuny pohanky za směnu. Dědeček František – blahé paměti – dal do své práce všechno, a přesto více než metrák za den nezvládl. Inu, pokrok je pokrok. Ale určitě by mi nezáviděl. Spíš by měl úpřimnou radost.